Na začátku července tomu bylo 10 let, co jsem oficiálně na volné noze. Dobře si pamatuju ten parný červencový den, návštěvu na úřadě a návrat domů s osvědčením o živnostenském oprávnění.
K této příležitosti jsem pro vás sepsala dalších 10 mouder o životě na volné noze. Co všechno jsem za ty roky zjistila?
1. Nemusím být všude
Naučila jsem se říkat ne. Ve skutečnosti nabídky častěji odmítám než přijímám. Proč?
Půldruhého roku pandemie ze mne vyždímalo veškerou energii a chuť dělat věci pro publico bono, jen tak pro zábavu, pro popularitu, za nižší odměnu než bych si představovala, pro klienty, se kterými necítím vzájemnou chemii, a tak nějak… celkově.
Během lockdownu (už ani nevím, kterého) jsem si sáhla na dno marasmu a objevila tam kouzlo nicnedělání. Jsem od povahy hyperaktivní a hyperkreativní a ještě před pár měsíci bych se hnala po každé zajímavé profesní příležitosti a sekala jeden blogpost nebo příspěvek na sociální sítě za druhým. A teď? Ne! Raději knihu!
2. Pracuju míň…
Za posledních 5 let jsem si splnila předsevzetí pracovat míň za víc. Můj průměrný pracovní týden má 20 hodin.
3. … a chci dělat jen to, co mě baví
Rozhodla jsem se pracovat jen pro ty zákazníky, se kterými to jiskří, kterým mám upřímnou chuť zvednout telefon a jít s nimi na kafe. Tím jsem se zcela zbavila stresu z práce.
4. Začala jsem pracovat z kanceláře
Za poslední rok jsem také zjistila, že práce z domova není (momentálně) nic pro mě.
„Domov je vyplněn tím, co je pro nás důvěrně známé, co poutá naši pozornost a tím narušuje složité taneční kreace neuronů, které potřebujeme, abychom byli schopni jasně uvažovat – píše Cal Newport v jednom ze svých novějších textů. – Když projdeme kolem koše na prádlo za dveřmi své pracovny (čti: ložnice), náš mozek směřuje k otázkám práce v domácnosti, i když se snažíme sebevíc soustředit na e-maily blížící se videokonferenci na Zoomu nebo cokoliv dalšího, co je potřeba udělat. Je to důsledek asociativní povahy našich mozků.“
Můj pomyslný koš na prádlo zahrnoval nevyvenčeného psa, tuny dětských hráček, vybrabčené papíry v tiskárně, ztracené tužky, počmáraný pracovní zápisník, haldy oblečení na všech možných a nemožných plochách v bytě, děti s paní na hlídání nebo call na plné pecky ve vedlejší místnosti, vypadávající net (kouzlo betonových zdí) a rekonstrukci baráku naproti. Jít pracovat do Spaces pro mě byla skvělá volba.
5. You can‘t have it all
Jde skloubit mateřství s prací? Čím dál víc zjišťuju, že to asi neumím.
V práci se mi stýská po holkách a přemýšlím, co bychom tak mohly spolu dělat, kdybych měla volno, a když jsem s nimi, myslím na to sílené množství úkolů, co mě dnes nebo zítra čeká, takže ve výsledku chodím věčně zpruzená.
Pro matky work-life balance asi neexistuje. Po práci je prostě další práce a věčný nestíhání. Chodit pracovat ven a striktně dělit pracovní a rodinný čas trochu pomáhá. Máte ještě nějaké tipy?
6. Zákazníci za mnou chodí sami
Marketingový model, který se mi za ty roky skvěle osvědčil, je Flywheel. Chcete vědět, jak to funguje v praxi? Chystám článek.
7. Blogování dává smysl
Kvalitní obsahový marketing se vyplatí. Nejlepší klient v celé mé kariéře za mnou letos přišel na základě jednoho článku o kulturních rozdílech mezi Čechy a Poláky.
8. Nic není jako dříve
Naučila jsem se být flexibilní ve svých očekáváních a způsobu, jakým pracuji. Ještě před dvěma lety jsem pracovala podle zažitého schématu: jaro a podzim = konferenční sezóna, pracovní cesty, léto a zima = velké překladatelské a lokalizační projekty. A pak přišel březen 2020 a všechno šlo do kytek.
Co všechno se změnilo? Začala jsem pracovat téměř výhradně pro stálé zákazníky, kteří mi dodávají předem domluvený měsíční objem práce. Začala jsem také ve velkém školit. Pokud tlumočím, tak většinou na dálku nebo hybridně. Těším se na první pracovní cesty na podzim (překvapivě nebudou spojeny s tlumočením, ale s mými workshopy).
A co se za poslední rok a půl změnilo u vás?
9. Nebráním se změnám
Zjišťuju, že nevydržím dělat roky stejné věci, naopak baví mě pouštět se do zcela nových projektů. Nevnímám to jako nedůslednost, spíš potřebu objevovat. Jedno povolání mi rozhodně nevydrží celý život, toho jsem si jistá.
10. Plánuju víc psát
Moje největší profesní přání je momentálně napsat knihu. O čem asi bude? Co myslíte?
Jak jste se za poslední roky měli vy?
Změnila pandemie váš způsob uvažování o práci?