Skip to main content
Pro tlumočníkySoudní překlady a tlumočení

Tlumočení sporů – jak zvládnout vyhrocené situace

By 21. 5. 201915 října, 2022No Comments7 min read

Mediace, rozhodčí řízení, valná hromada… Situací, kdy se tlumočník ocitne uprostřed konfliktu a musí čelit nejen terminologické náročnosti tématu, ale také vyhrocené atmosféře nebo dokonce útokům stran, je mnoho. A to ani nemusíte mít razítko a chodit k soudu.

Zrovna včera jsem takové tlumočení absolvovala a úplně mě vyčerpalo, právě nikoliv kvůli věcné náročnosti, ale v komunikační a mezilidské rovině. Proto jsem se rozhodla sepsat pár tipů pro všechny, kteří u právních sporů občas tlumočí.

Spory řešené mimosoudně či interní spory mezi společníky jsou pro mě jako tlumočnici často náročnější než jednání v občanských či dokonce trestních věcech před soudem. Proč? Protože tam chybí externí, institucionální autorita soudce, vůči níž cítí většina lidí přirozený respekt a nedovolí si tolik, co v advokátní kanceláři nebo zasedací místnosti. Tlumočník je tak často pod ještě větším tlakem, niž by tomu bylo u soudu.

1. Princip neutrality

Začněmě u naprostých základů:

Tlumočník není strana jednání ani žádnou ze stran nezastupuje v právním smyslu. Jediný zájem, který by měl při tlumočení sledovat, je tedy co možná nejkvalitnější, úplné a věcně správné tlumočení, které zajistí plynulý průběh jednání a vzájemné pochopení stran.

Není tedy vůbec podstatné, kdo za tlumočnické služby platí, ať už jedna nebo druhá strana sporu, nebo třeba mediátor.

I když se pro zajištění své neutralitu snažím dělat vše možné, občas stačí drobná chyba, aby to protistrana začala vnímat jinak:

  • Stačí, že si sednu na jedné straně stolu a přisednou si ke mně účastníci za jednu stranu. Nebo si zvolím jediné volné místo, které je zrovna u jejího jednatele nebo právního zástupce. Chyba. Protistrana mě tak automaticky vnímá jako „někoho od nich“, na roveň třeba s advokátkou nebo nějakou asistentkou. I když to nemá žádné skutečné odpodstatnění a jedná se pouhý dojem, škodí to. Snažím se tedy sedat si u čela stolu, většinou po předchozí domluvě s arbitrem, advokátem nebo předsedajícím valné hromady.
  • Když je přestávka, snažím se klientovi a prostistraně co nejvíce vyhýbat. Prostě si jdu dát něco k pití nebo se projít, nebo si na recepci postavit dřevěnou skládačku (případ ze včerejška).
  • Ovládám svou mimiku a neverbální komunikaci: mám s tím obecně problém a stačí málo, abych se začala mračit nebo přezíravě a sakrasticky usmívat. U tlumočení se snažím tvářit co nejneutrálněji a v rámci možnosti příjemně, na vše. Což je občas sakra těžké…

2. Nenechat se rozhodit

U řešení sporů se zkoušejí všemožné triky, jak protistranu znejistit, rozhodit, vyvolat v ní pocit nepatříčnosti, méněcennosti nebo omylu. Tlumočník v těchto situacích působí jako takový hromosvod, protože je jediný, kdo v místnosti rozumí všem a také jediný, komu rozumí obě strany.

Je tedy první, od koho účastníci uslyší věci, které zkrátka slyšet nechtějí.

  • Klíčové je nenechat se rozhodit neverbální komunikací protistrany. Z tlumočení sporů jsem zvyklá, že když mluvím, posluchač na mne dělá grimasy a oči v sloup, chytá se za hlavu, nepříjemně zírá nebo dokonce se směje nebo si něco šeptá se svým advokátem nebo společníkem. Fajn. Je to jeho problém, neumí se slušně chovat, nedokáže se v napjatých situacích ovládat.
  • Musím si ale uvědomit, že v 99 % případů to není mířeno proti mě, není v tom nic osobního. Jednak převládají emoce (stres, vztek, únava), jednak je to určitá zvyklost, která tato jednání doprovází: strany na sebe dělají bububu, snaží se působit mocnější a naštvanější, než ve skutečnosti jsou. Třeba jako kohouti, když se perou. Jednoduchý evoluční mechanismus. Člověk, který se na vás během jednání tvářil, jako by měl za židlí schovanou sekyru, se na vás po všem vstřícně usměje a upřímně vám poděkuje za součinnost a trpělivost.
  • Stejně tak nejsou osobně myšleny útoky na mou profesionalitu. Tonoucí se stébla chytá a určitě se chytne i toho, že tlumočím špatně, i kdyby danému jazyku vůbec nerozuměl. V klidu si vyslechnu všechny námitky a pak věcně vysvětlím, proč jsem něco přeložila nějak. Případně upozorním, že chyba je na straně řečníka, nikoliv mé, protože použil nesprávný právní termín a mým úkolem není ho opravovat.
  • Nenechám se také rozhodit tím, že mi někdo neustále skáče do řečí, že mi nenechá prostor na tlumočení nebo mě dokonce popostrkává, že mám tlumočit teď hned, i když řečník nedomluvil nebo nedořekl důležitou myšlenku.
    • Aby k tomu nedocházelo, snažím se na začátku jednání ujmout slova a účastníkům vysvětlit, aby nemluvili ani po větách, ani po dvacetiminutových úsecích. Aby nečetli z listu a pokud ano, abych tento list měla před očima i já. Aby je v půlce jednání nenapadlo, ať tlumočím simultánně (zase případ ze včerejška), protože na to nemám techniku, parťáka, ani za to nejsem placená. A také aby tlumočení proběhlo tak, že než se ujme slova další účastník, jeden musí domluvit a být kompletně přetlumočen.
    • Vždy tlumočím všechno, úplně a souvisle, tak aby nemohlo být namítnuto, že někdo něco nepochopit nebo neslyšel. I přes poznámky: tohle není potřeba tlumočit.
    • Občas to chce opravdu pevné nervy a schopnost to jednání trochu moderovat, někoho zklidnit, přerušit nebo dokonce mluvit hodně nahlas přes nesubordinovaného účastníka jednání.

3. Tlumočení práva je specifické

Jedním s účelů tlumočení třeba na konferenci je zajistit posluchačům co nejpříjemnější zážitek, tedy tlumočit nejen úplně a přesně, ale také mluvit plynule a zajistit určitou stylistickou úroveň. Pokud řečník není moc dobrý, tlumočník je to schopen částečně zachránit tím, že má lepší řečnické dovednosti.

U práva je tomu úplně jinak.

  • Při tlumočení právních sporů je obzvlášť nebezpečné snažit se uhodnout řečníkovy myšlenky nebo intence. Nesnažím se tedy jeho projev „vyžehlit“ ani být „vzdělanější“ než on. Pokud mluví z cesty on, mluvím z cesty i já. Nedá se nic dělat, divné pohledy snesu, nebo se raději dívám do zápisníku. Padlo-li z jeho úst něco, co je zřejmý nesmysl a vím o tom, naprosto mě to nezajímá, tlumočím. Pokud tomu opravdu není rozumět, zeptám se ho, jak to myslel.
  • Pokud řečník nesprávně používá právní pojmy, tlumočím to, co jsem slyšela, nikoliv to, co by bylo správně (například klient ze včerejška si opakovaně pletl námitku a protest, nechala jsem ho v tom vykoupat, následně jsem jak jej tak protistranu upozornila, co skutečně zaznělo a co pravděpodobně zaznít mělo).
  • Také se nesnažím být kulantní, pokud řečník není. Nevybíravě se do protistrany opírá a otevřeně ji kritizuje nebo dokonce se jí posmívá? Zase to přetlumočím celé.
  • Naprosto klíčové je, že právnický jazyk odráží určité právní reálie daného státu. Celá řada právních institutů kontinentálního práva nemá přesný ekvivalent v angloamerickém právu a naopak. I právní systémy dvou sousedních zemí se mohou zásadně lišit, příklad: polský a český zákon o obchodních korporacích a terminologie týkající se společností s ručením omezeným. Netlumočím tedy podle slov, ale podle právního významu, hledám vhodné terminologické ekvivalenty, přidávám „poznámky pod čárou“, abych předešla případným námitkám, že něco tlumočím nepřesně.

A pak si dám pivo nebo čaj na uklidnění.